Na konec světa

Rozhodli jsme se tedy vydat do zaniklé novohradské vesnice ležící u českorakouských hranic. Pohoří na Šumavě je známé též pod mnoha dalšími jmény. Německy například Buchers, Buchenwald, Puchers, česky pak Bůchoř, Půchoř, Puchíř, Puchéř, aj..

Od roku 1990 spadá pod Pohorskou ves. Přesně odtud pochází i sýry a jejich vtipný popisek: "Kozí sýry. Ručně hnětené. Vyráběné na základě rodinného receptu po šest generací. Naprosto nevyhovující normám EU, tudíž určeno ke krmným účelům. Testováno na lidech."

Přístup do Pohoří je možný od rakouského Stadlbergu, nebo po silnici od Dlouhé Vsi, kterou jsme zvolili i my. Klikatá asfaltka vede skrz lesy. Při cestě se párkrát objevila nějaká víska, ale zelený porost všude kolem, nádherná krajina a potok, budily dojem, že jsem se ocitla ve snu, nebo mířila kamsi na konec světa. Projížděli jsme silničkou dál a po levé straně minuli Pohořský rybník, zvaný též Jiřická nádrž, podle bývalé osady Jiřice. Leží přibližně dva kilometry severozápadně před samotnou obcí na Pohořském potoce, který tudy protéká. Vybudován byl v polovině 18. století za účelem snadnější plavby dřeva. V době, kdy Pohoří spadalo do pohraničního pásma se protrhl a obnoven byl až roku 1996. Zajímavý je především svým zbarvením, které má díky rašelině. Přestože jsme o tomto lákadle věděli, u rybníku jsme se nezdržovali a ujížděli dál, vstříc kopci, který se před námi po chvíli objevil. Na jeho vrcholku mezi listnatými stromy na nás vykukovala nově postavená fara na pravé straně a hřbitovní zeď nalevo. Projeli jsme vsí a zaparkovali na parkovišti na jejím konci. Po vystoupení z auta na mě dýchal neskutečný klid ale zároveň i smutek a podivná tíseň, při představě, jak to tu vypadalo kdysi a kde jsem se ocitla teď. Nedokázala jsem si představit, jak je možné, že bych se dříve nacházela uprostřed rušné ulice lemované řadami domů, zatímco nyní kolem mě není téměř nic z toho, co tu bývalo.

​"Už nikdy válku!"

Navzdory tomu, že je v Pohoří asi šest novostaveb, mě překvapil ruch, který tu panoval. Na parkovišti se právě chystal k odjezdu autobus s důchodci, nejspíše rodáky, po silnici projížděli cyklisté a obcí se procházelo pár dalších turistů. Prohlédli jsme si nově postavené domky, naznali, že vypadají jako z pohádky a se závistí je ohodnotili tak, že tu "nebydlí žádní chudáci". U hlavní cesty poblíž jižní strany kostela jsme se zastavili u pomníku obětem z 1. světové války. Pod křížem a nápisem "1914-1918 Den treuen Helder die dankbare Heimt" ("Věrným hrdinům věčná vlast") je na kamenné desce seznam padlých, který uzavírá nápis „Nie wieder Krieg!“ ("Už nikdy válku!"). Kdyby jen zdejší obyvatelé tehdy tušili, že za pár let bude další válka, která se jim, a celé vsi, stane osudnou.

Místo oltáře dřevěný kříž

Konečně jsme se přemístili ke kostelu, hlavnímu důvodu, proč jsme se sem vydali. Obklopovalo ho zrovna lešení, které sice nepůsobilo moc esteticky, ale zároveň dodávalo naději, že osud této stavby není lidem lhostejný.

Ačkoliv je kostel z jedné strany v torzálním stavu, z druhé je opraven, zastřešen a dokonce vybaven lavicemi, krásným lustrem, místo oltáře tu stojí prostý dřevěný kříž a na stěně jsou vidět původní fresky. I přes to, že interiér nemá žádné původní zařízení, jelikož se nedochovalo, a svou výzdobou se s některými kostely nemůže vůbec srovnávat, na kráse a důležitosti mu přidává právě to, že si ho rodáci, žijící převážně v Rakousku postupně "opravují sami".

Nějakou dobu ještě potrvá, než bude vypadat tak, jako dříve, ale alespoň měl více štěstí než zaniklé kaple přímo v Pohoří, která neexistovala už v roce 1973 a dříve se nacházela ve vsi východně od kostela, kaple stojící přímo u hraničního přechodu pod velkým javorem, kaple v bývalých Jiřicích, Stříbrných Hutích, či Paulině, kde je jedna zcela zaniklá, z druhé se ještě nějaké zbytky dochovaly. Nejvíce zatím zbylo z kaple v bývalých Janových Hutích.

​Duše chtějí klid!

Po pečlivé prohlídce vnitřní i venkovní části kostela pokračovala naše cesta ke hřbitovu, který leží dole v kopci směrem k cestě do bývalých Jiřic. Zeď byla zčásti opravena a stejně tak i bývalá hřbitovní kaple, která i se hřbitovem vznikla v roce 1779. I na některých hrobech se dalo poznat, že se někdo stará, zapaluje svíčky, nosí květiny a stále o ně pečuje. Přesto jsem se tu po nějaké době necítila příliš dobře, a tak jsme naznali, že nastal čas z místa odejít. Jen co jsem prošla hřbitovní brankou zpět na silnici, podivný pocit mě opustil a začalo se mi i lépe dýchat. Je zajímavé, že v dokumentu o Pohoří, který jsem později shlédla, jedna obyvatelka popisuje své pocity, které má na hřbitově, velmi podobně. Domnívá se, že už chtějí mít duše klid.

Po cestě zpátky jsme minuli novostavbu, která vyrostla roku 2012 na místě bývalé fary pocházející z roku 1865. Ještě před ní tu stála fara dřevěná, pocházející z roku 1778. Dnešní budova se původní zděné faře snaží přiblížit i architektonicky a je postavena v téměř stejném stylu.

Vrátili jsme se na opačný konec vsi, kde je vybudované posezení pro turisty a kolemjdoucí. Všechny turistické trasy jsme nechali být a jen jsme tak seděli. Pozorovala jsem okolní krajinu a v tu chvíli jsem si uvědomila, že i když mě tu děsí ten klid, hřbitov a fakt, že civilizace je pro mě nepředstavitelně daleko, kdybych si mohla vybrat, nevadilo by mi žít právě tady a že tu rozhodně nejsem naposledy.

Něco k historii Pohoří:

V dávných středověkých dobách se na území dnešního Pohoří rozprostíral prales,latinsky nazýván Fagosilvanum, německy pak Buchenwald, což v obou jazycích značí bukový les, který se tu nejspíše nacházel. Přestože tu kromě porostu nebylo nic , už tehdy toto území spadalo pod Velešínský statek.

První zmínka o Pohoří pochází z roku 1524, kdy místní potok, který tudy protéká, dostal své jméno Pohorzie.

Na osídlení si však ještě více jak dvě stě let muselo počkat. Už za sto let, roku 1695, vybudoval hrabě Filip Emanuel Buquoy skelnou huť v Šancích, dnes zaniklé osadě. Do blízkosti Pohoří se tak stěhovali první obyvatelé. Pohoří jako takové začalo vyrůstat podél silnice do Freistadtu až od roku 1758, kdy František Leopold Buqoy založil osadu. Rychle se zvětšoval i počet obyvatel. Už za čtyřicet let tu stálo 68 stavení, které obývalo 116 rodin. Od roku 1776 začalo podomní vyučování dětí. Tři roku nato tu stála první dřevěná škola, která se využívala až do doby, než roku 1883 vyrostla na náměstí nová. V době první republiky docházelo na vyučování 236 dětí.

Místní mluvili o Pohoří jako o městysu, přestože tento status nemělo, ale roku 1801 se stalo samostatnou farní obcí. Za dalších čtyřicet let (1848) patřily k Pohoří i další osady: Berau, Stodůlecký vrch (Stadlberg), Šance (Schanz), Kaplucken, Janovy Hutě (Johanesthal), Skleněné Hutě (Bonaventura), Stříbrné Hutě (Silberberg), Jiřice (Georgendorf), Pavlína (Paulina). Většina z nich (Johanesthal, Bonaventura, Jiřice a Paulina) byly pojmenované po příslušnících Buquoyského rodu.

Se zvětšujícím se územím, a přibývajícími obyvateli se v Pohoří rozrůstala i jednotlivá řemesla. Pohoří vlastnilo úvěrní společnost, četnickou stanici, hamr, pivovar, vinopalnu, výčep lihovin, od roku 1848 fungovala pošta, telefon (1887) či telegraf (1889). Roku 1776 vznikl sbor dobrovolných hasičů. Fungoval tu obchod s chlebem, dvě galanterie,obchod s hračkami, dvě trafiky, čtyři obchody se smíšeným zbožím, osm hostinců. Dále nechyběl zedník, dva truhláři, pekař, mlynář, cukrář, dopravce osob, hodinář, dva obchodníci s dobytkem, dva řezníci, kolář, kovář, dva krejčí, dva obuvníci, dva hokynáři či porodní bába.

Pohoří se však ve světě zapsalo zcela jinou činností - vyráběly se tu velké skleněné tabule na použití zrcadel a paláců. Ze zbytků se, unikátní podmalbou na sklo, vytvářely svaté obrázky. Vyvážely se do celého světa a tato technika se právě odtud rozšířila i do dalších částí Novohradských hor.

Druhá světová válka skončila a s nimi i poklidný život místních obyvatel německé národnosti.. Museli být odsunuti a jelikož Němci tvořili většinu pohořské populace (cca 1100 Němců a cca 300 Čechů), dva roky po skončení války došlo k dosídlení slovenskými reemigranty z Maďarského Miškolce . Zřejmě se jim tu moc nelíbilo, neboť tu vydrželi další dva roky, než vybydleli domy a utekli.

Po roce 1953 stále ještě fungovalo kino, hospoda, pobočka Státního statku Malonty a 72 osob žilo ve 23 domech. Počet se stále zmenšoval, koncem šedesátých let klesl na 35 osob, a po rozšíření pohraničního pásma, po roce 1973, už tu nesměl žít nikdo. Pět let na to v obci skutečně trvale nikdo nežil. Velká většina domů byla armádou zbourána.

Kdysi živá a prosperující obec na dlouhé roky osaměla. Až po sametové revoluci se objevila snaha přivést zpustlé místo opět k životu.

Roku 2006 už byla v Pohoří jedna novostavba a další tři obydlí rozestavěna. Tři roky poté vyrostly tři novostavby a dva starší domky. Z původní architektury tu zůstalo pouze smutně vyhlížející torzo kostela se hřbitovem.

Od roku 2009 se do Pohoří navrátila i slavná podmalba na sklo. Novodobá obyvatelka, která našla v této zálibě svého koníčka, se rozhodla nenechat boží muka v okolí prázdná, a tak se i do Pohoří vrátila Panna Maria s Ježíškem. Obnovená boží muka stojí u silnice kousek od kostela, takže je nelze přehlédnout. Další kousek, který jsme bohužel neviděli, zdobí bývalé Šance i Paulinu.

Vypadá to, že se i do Pohoří znovu vrací život a začíná se blýskat na lepší časy.

Něco o kostelu Panny Marie Dobré Rady

Farní kostel Panny Marie Dobré Rady vyrostl na místě, kde od roku 1779 stávala dřevěná kaple. Nechal ho postavit hrabě zdejšího panství Josef Jan Buquoy, syn Františka Leopolda Buqoye, jež založil samotné Pohoří. Stavba barokního kostela započala roku 1783 a již roku 1791 došlo k dokončení a vysvěcení. Do věže byl zasazen starý zvon z roku 1746. Byl odlitý v Praze, pocházel ze zrušeného kláštera v Pacově a byl zasvěcený svatým patronům Václavovi, Zikmundovi a Ludmile. Za první světové války ho však čekal stejný osud, jako většiny zvonů - podobně jako oba později získané novější zvony pocházející z 19. století byl rekvírován. Kostel měl mimo jiné i sluneční hodiny.

Roku 1801 byl kostel povýšen na kostel farní.

V 50. letech 20. století se využíval jako stáj pro dobytek, do ciferníku věžních hodin stříleli vojáci.

Roku 1994 byl kostel naprosto zdevastovaný. Dne 30. května roku 1999 kolem páté hodiny ranní se po nočním dešti zřítila věž, loď a střecha kostela. Smutné na tom je, že se tak stalo jen pár dnů před jeho rekonstrukcí. Někteří místní rodáci jsou však přesvědčeni, že nešlo pouze o náhodu.

Dříve, vždy na svátek Marie (12. září), kostel navštěvovalo až neuvěřitelných 100 000 poutníků především z Rakouska.

Sdružení ve spolku Bucherser Heimatverein, který založili právě vyhnaní rodáci, se podílí na opravách kostela. Společně s nimi přispívá i pan Bohumil Koutník, který vlastní znovu postavenou faru. Po značných opravách, co už proběhy , je v plánu je zastřešení lodi, její oprava a výstavba věže. Po otevření hraničního přechodu Stadlberg sem opět v hojném počtu přicházejí poutníci z Rakouska, na mariánskou pouť, která se tu pravidelně koná každé září.

Zdroje, odkazy: